Výstava propojuje výtvarné, teoretické a básnické dílo sedmi osobností „jedné rodiny“, jejíž kořeny sahají částečně na Českomoravskou vrchovinu, ale také do jižních Čech. Soustředí se zejména na období od poloviny 50. do konce 70. let minulého století, kdy se zúčastnění nejintenzivněji setkávali a navzájem se inspirovali. Propojení mezi jednotlivými členy rodiny jsou vícevrstevnatá a často i překvapivá. Výstava je pojata jako síť souvislostí, umožňuje návštěvníkům postupovat od klíčových vizuálních a zvukových bodů do větší hloubky. Nabízí setkání s autorskou tvorbou od poezie, hudebních nahrávek, přes fotografie a abstraktní malbu až k prezentaci archivních materiálů.

Výstava vychází z předpokladu, že umění, jak volné, tak užité, není pouhým zrcadlem autorovy duše, ale je formováno i řadou kulturních a společenských vlivů a okolností. Zamýšleným cílem není prezentovat ucelený vývoj sklářské tvorby, ani ukázat nepřeberné množství technik zpracování skla nebo obdivovat krásu a jedinečné vlastnosti tohoto materiálu. Ve výstavě se návštěvník setká se sklem volným, užitým, historickým i současným, z rukou etablovaných i začínajících umělců, přičemž se hlavním kritériem výběru stává schopnost daných exponátů tlumočit a ilustrovat obecnější témata spojená s dějinami a vývojem sklářské tvorby.

Výstava sleduje možnosti československé klasické malby posledních 30 let. Soustředí se na smyslové vnímání konkrétních jevů v malířství, jako jsou barvy, tvary, světlo či rukopis autora. „Retinovým uměním“ Marcel Duchamp hanlivě označil díla, která se soustředí pouze na optický vjem. Výstava klade důraz právě na vizuální podstatu obrazu, která je rovnocenná ideové složce díla. Může být způsobem tradičního čtení současné malby, nebo současným čtením tradiční malby.

Vysočina je krabatý, kostrbatý kraj sevřený tísní, vtěsnaný mezi Čechy a Moravu. V těchto melancholických končinách se často setkáváme s jedinci, pro něž se návrat do rodiště či opuštění civilizace stalo jediným možným způsobem existence. Uzavření se do vlastního světa, hledání vnitřní samoty a spirituálních zdrojů je pro drsnou Vysočinu příznačné. Inspirativní tradici, ze které je možno čerpat a učit se, stanovili outsideři, kteří se postupně stali zásadními postavami našich kulturních dějin: Josef Florian, Jakub Deml, Bohuslav Reynek či Ivan Martin Jirous. Pro tvůrce spojené s mlhavou pahorkatou krajinou je společné radikální oddělení od kulturních center a odpor proti dobovému režimu. V hlubinách záhadné krajiny tak najdeme ukryty zahloubané solitéry s tvůrčím duchem, básníky i malíře, hudebníky a architekty, jejichž tvorba, která v sobě nese zastřené motivy existenciální tísně, by neměla zůstat zapomenuta.​

Výstavu dále rozvíjí tři intervence Okraje kraje, ve kterých dva současní umělci a jeden architekt dočasně oživují tři lokality. Inspirací jsou dva zemřelí vysočinští géniové (G. Mahler, B. Reynek) a jedna architektura (Melechov). Břeh potoka, kde se pásly ovce (Petrkov). Dvůr bývalého zájezdního hostince (Pension Mahler, Kaliště). Zalesněná homole, kde pohanští předkové pořádali své slavnosti (Melechov).

Knihu k výstavě si můžete prohlédnout celou online.

Výstava vychází z tradice meziválečné avantgardy a lettristického umění šedesátých let. Abeceda, jakožto soubor základních stavebních kamenů našeho jazyka, slouží k sebevyjádření. Nejen literáti, ale i výtvarníci si pohrávají s písmeny a zkoumají hranice mezi slovem a obrazem nebo písmo využívají k zesílení vizuálního účinku. Písmeno, které je znakem, a přitom mnohdy zároveň estetickým geometrickým symbolem, hraje významnou roli i v dnešním digitalizovaném světě, kdy je čím dál těžší soustředit se na text a neřídit se jen vizuální navigací ve formě obrazu či fotografie.

Existuje několik tvůrčích párů, které vystupují jako jedna entita. Jsou schopni tvořit symbioticky a každé jejich dílo je výsledkem společné diskuze. Fenomén výtvarných kolektivů systematicky objevujeme teprve s příchodem avantgardy. Vedle tvůrčích individualit tak existuje celá řada kolektivních signatur rozmazávajících hranici autorství – umělecké spolky, skupiny či dvojice. Výstava Dvě hlavy, čtyři ruce představuje tvorbu některých uměleckých párů fungujících v československém kontextu, přestože v některých případech alespoň jeden z dvojice pochází ze zahraničí. Pojítko v dílech mezi jednotlivými dvojicemi je založeno na párové symetrii, zrcadlovém odraze, optickém klamu, na schopnosti vést dialog či hře s identitou a ironií. Partnerské fungování v páru je primárně přirozeným přírodním principem, avšak ve světě výtvarného umění se stále jedná spíše o raritu. Vernisáž výstavy se koná dne 12.9.2018 od 18:00.

Výstavy věnované textilnímu umění a zasazené do širšího kontextu jsou v českém prostředí vzácné. Médium textilu bylo dlouhá léta chápáno jako ryze ženská doména a nejčastěji bývá spojováno s domácí tvorbou umělkyň. Textil však jako svůj vyjadřovací prostředek využívá daleko více výtvarníků. Pro některé je práce s tkaninou obohacením a výzvou, pro jiné denní rutinou. Inaugurační výstava v zóně 8smička zahrnuje podstatná díla, která vznikla v rozmezí začátku minulého století a nejaktuálnější současnosti. Představuje průřez napříč generacemi a snaží se narušit stereotypní vnímání textilu jako dekorativního užitého umění. Poukazuje na aktuální tendenci zvýšeného zájmu o toto médium a naznačuje jeho mnohovrstevnatost či nové způsoby čtení. Zároveň je poctou nejen humpoleckému suknu, ale všem textilním výtvarníkům, kteří byli dlouhá léta opomíjeni a marginalizováni. Výstavu doprovodí komentované prohlídky s kurátorkami, výtvarné dílny a další program, který bude postupně zveřejňován.

Program pocta suknu (PDF)