Vysočina je krabatý, kostrbatý kraj sevřený tísní, vtěsnaný mezi Čechy a Moravu. V těchto melancholických končinách se často setkáváme s jedinci, pro něž se návrat do rodiště či opuštění civilizace stalo jediným možným způsobem existence. Uzavření se do vlastního světa, hledání vnitřní samoty a spirituálních zdrojů je pro drsnou Vysočinu příznačné. Inspirativní tradici, ze které je možno čerpat a učit se, stanovili outsideři, kteří se postupně stali zásadními postavami našich kulturních dějin: Josef Florian, Jakub Deml, Bohuslav Reynek či Ivan Martin Jirous. Pro tvůrce spojené s mlhavou pahorkatou krajinou je společné radikální oddělení od kulturních center a odpor proti dobovému režimu. V hlubinách záhadné krajiny tak najdeme ukryty zahloubané solitéry s tvůrčím duchem, básníky i malíře, hudebníky a architekty, jejichž tvorba, která v sobě nese zastřené motivy existenciální tísně, by neměla zůstat zapomenuta.​

Výstavu dále rozvíjí tři intervence, ve kterých dva současní umělci a jeden architekt dočasně oživují tři lokality. Inspirací jsou dva zemřelí vysočinští géniové (G. Mahler, B. Reynek) a jedna architektura (Melechov). Břeh potoka, kde se pásly ovce (Petrkov). Dvůr bývalého zájezdního hostince (Pension Mahler, Kaliště). Zalesněná homole, kde pohanští předkové pořádali své slavnosti (Melechov).

Výstava vychází z tradice meziválečné avantgardy a lettristického umění šedesátých let. Abeceda, jakožto soubor základních stavebních kamenů našeho jazyka, slouží k sebevyjádření. Nejen literáti, ale i výtvarníci si pohrávají s písmeny a zkoumají hranice mezi slovem a obrazem nebo písmo využívají k zesílení vizuálního účinku. Písmeno, které je znakem, a přitom mnohdy zároveň estetickým geometrickým symbolem, hraje významnou roli i v dnešním digitalizovaném světě, kdy je čím dál těžší soustředit se na text a neřídit se jen vizuální navigací ve formě obrazu či fotografie.

Existuje několik tvůrčích párů, které vystupují jako jedna entita. Jsou schopni tvořit symbioticky a každé jejich dílo je výsledkem společné diskuze. Fenomén výtvarných kolektivů systematicky objevujeme teprve s příchodem avantgardy. Vedle tvůrčích individualit tak existuje celá řada kolektivních signatur rozmazávajících hranici autorství – umělecké spolky, skupiny či dvojice. Výstava Dvě hlavy, čtyři ruce představuje tvorbu některých uměleckých párů fungujících v československém kontextu, přestože v některých případech alespoň jeden z dvojice pochází ze zahraničí. Pojítko v dílech mezi jednotlivými dvojicemi je založeno na párové symetrii, zrcadlovém odraze, optickém klamu, na schopnosti vést dialog či hře s identitou a ironií. Partnerské fungování v páru je primárně přirozeným přírodním principem, avšak ve světě výtvarného umění se stále jedná spíše o raritu. Vernisáž výstavy se koná dne 12.9.2018 od 18:00.

Výstavy věnované textilnímu umění a zasazené do širšího kontextu jsou v českém prostředí vzácné. Médium textilu bylo dlouhá léta chápáno jako ryze ženská doména a nejčastěji bývá spojováno s domácí tvorbou umělkyň. Textil však jako svůj vyjadřovací prostředek využívá daleko více výtvarníků. Pro některé je práce s tkaninou obohacením a výzvou, pro jiné denní rutinou. Inaugurační výstava v zóně 8smička zahrnuje podstatná díla, která vznikla v rozmezí začátku minulého století a nejaktuálnější současnosti. Představuje průřez napříč generacemi a snaží se narušit stereotypní vnímání textilu jako dekorativního užitého umění. Poukazuje na aktuální tendenci zvýšeného zájmu o toto médium a naznačuje jeho mnohovrstevnatost či nové způsoby čtení. Zároveň je poctou nejen humpoleckému suknu, ale všem textilním výtvarníkům, kteří byli dlouhá léta opomíjeni a marginalizováni. Výstavu doprovodí komentované prohlídky s kurátorkami, výtvarné dílny a další program, který bude postupně zveřejňován.

Program pocta suknu (PDF)