Jan Peknik Kozák pro prostor 8SMIČKY LIGHT vytvořil site specific instalaci vycházející z jeho fascinace vědeckými fotografiemi Marsu, dobou doletu informací o vzdáleném planetárním tělesu k nám na Zem a různorodém čtení těchto zpráv.

KURIOZITA00:16:02 je dílo vzniklé spoluprací mezi mnou a kosmickou sondou Mars Rover Curiosity. Téma nalezené fotografie mě už delší dobu zajímá: fotografie odsunuta, nalezena a znovu použitá. V tomto případě mně internet umožňuje jakousi vědomou náhodu, kdy fotografie nalézám v jeho hlubinách. Mám pocit, že se dnešní virtuální prostor online světa stal součástí našeho podvědomí, ten nekonečný zdroj inspirace, který pohaněl a pohaní umělce v jejich cestě k poznání.

16 minut 02 sekund je doba doručení fotografie z Marsu na planetu Zemi (dle současné vzdálenosti Země od planety Marsu). Tamní krajinu prožíváme pouze skrze tyto fotografie a jsou to ony, které tvarují naše vědomí o nových obzorech, a to nejen fyzických, ale i imaginárních.

Fascinuje mě kontrast banality a spektakulárnosti fotografií. Tyto absolutně nezajímavé obrázky určené pouze pro vědecké účely se stanou fascinujícími poté, kdy je začneme vnímat jako technologicky zázrak. Představuji si těch 16:02 minut, kdy jsou tyto fotografie vysílány, letí, frčí či plují skrze nevzdušný prostor vesmíru. Ptám se sebe: co je to fotografie? Je to předmět – plastický, taktilní a přítomný nebo snad pouhé světlo – momentální, křehké a bez formy – stávající se prázdnou skořápkou odkázanou k zániku už v momentu svého stvoření?

A jak tedy tento obraz zarámovat (neboť zarámovat znamená pochopit)? Kukátko, které zde naznačuje něco utajeného či vzdáleného, vzpomínku nahrazenou fotografickou stopou, se stává divákovým okénkem do těchto spletitých obrazů. Napínáme a mhouříme oči za světlem, jsme si vědomi naší informovanosti. Jak vnímáme informace, které informace si vybíráme? Smím si utrhnout jeden papírek, jestli ano, tak který vlastně chci? Kde skončí ten papírek, a jak dlouho tam poputuje?

V první světové válce se poštovní holubi posílali z obzoru předních linií, byli posly zpráv. V 8smička Light fotografie holuba zaplňuje skleněnou výlohu galerie, z dálky je obraz zcela jasný, při postupném přiblížení se rozkládá do houšti pixelů. Na třetím okně je tento princip obrácen, forma reklamních letáčku se vykreslí až po přiblížení. Barevná škála papírů připomíná index malířských barev používaný mladými páry vybírajícími si svou vysněnou fasádní barvu. Kde je tvořen vkus, jak se tvaruje vnímání krásy a budou někdy barevné indexy na Marsu?

Věnováno Chrisu Markerovi.

ENG: KURIOZITA00:16:02 is a collaborative artwork between me, Jan Peknik Kozák, and the Mars rover Curiosity. The idea of the found photograph has interested me for a long time: a photograph discarded, found then reused. In this case the internet permits me a sort of conscious accident where found photographs are stumbled across at the bottom of deep holes, and the ends of searchable ally ways. I feel that today the virtual space of the online world has become an extension of our subconscious: that well of inspiration that has driven and drives artists in their quest for understanding.

16min 02sec is the time (based on the earth’s current distance from Mars) taken for photographs sent from Mars to reach Earth. A Lanscape experienced solely through photographs shapes our understanding of new frontiers, both physical but also imagined.

The contrast of banality and spectacular-ness of these photographs fascinates me: absolutely uninteresting images intended solely for the purpose of science become fascinating when considered through the lense of technological advancement. I imagine the 16 minutes and 02 seconds when these images fly, zip, float and beam through airless space, what I wonder, is a photograph? Is it an object: tactile, plastic, present. Is it mier light: momentary, fragile, formless- already a shell at the moment of its inception?

And so, how to frame such an image (for to frame is to understand)? The peep hole, here reminiscent of the un-showable, the distant or the personal memory replaced by the photograph, becomes the viewers port hole to these complex images. We strain to catch the light, become aware of the act of being informed. How do we receive information, what information do we choose to receive? Am i permitted to take a colored strip of paper, if so which do I want? Where will that strip end up, how long will it take to get there?

In WW1 carrier pigeons were used to report from the frontier of the front line, here an image of that bird clear as day from afar, dissolves into a matrix of pixels, a memory that slips through the eyes “fingers” the closer we view it. On the surface of the third window the true form of the advert-like pasted pages is revealed only on close inspection. From a distance we register a color scale reminiscent of indexes used by young couples carefully selecting their dream wall color. Where is taste formed, how are perceptions of beauty shaped and will there ever be color indexes on Mars?

For Chris Marker