Na stole mi hučí starý stolní počítač Intergraph, kde mám rozmalované vrstvy nových digitálních obrazů a na druhém rychlejší pracovní notebook mé kolegyně, kde dodělávám detaily. Přišla jsem o svůj počítač s původním obrazem. Jen tak ve vteřině. Je to tak směšné, říkám si, v tuto chvíli přichází o život tisíce lidí a dětí. K práci si pouštím podcasty o umění a vzdělávání, kde poslouchám své spolužáky a kolegy, jak mluví o tom, že umění a učení jsou nástroje k vnímání světa a přispívají ke společenské změně. Já se tím povzbuzuji, že i když jsem ve středním věku a nejspíš i v jeho pořádné krizi, mám pořád ještě ambici se spolupodílet na společenských změnách nebo spíše jejich proměnách, protože to, s čím neustále bojuji, je nějaký univerzální systém aplikovaný na všechny stejně s tím rozdílem, že je nás mnoho se specifickými potřebami, protože nejsme univerzální. Například.

Zoomuju na obrazovce monitoru dovnitř a ven digitální malby a skrze toto médium se snažím dostávat do nějakých hloubek. Vrstvím, vystřihávám, rozmazávám a přeskupuji abstraktní obraz, ale mám pocit, že mu rozumím a že se v něm vyznám. Že tím rozbíjením a přeskládáváním usiluji o nová nervová propojení a nové zásuvné moduly. Myslím, že se v obraze cítím dobře, i když je to prostor, který je mi v něčem velmi vzdálený. Baví mě v něm plout pomalu, objevovat jeho zákoutí. Intergraph to stejně rychleji nestíhá.

Venku je silný vítr, chalupa praská. Myslím si, že letos Krkonoše opět zažijí velké sucho. Nesněžilo, nepršelo, slunce pálí. Každý den se na chvilku zastavím a zrekapituluji situaci: třešně už odkvetly a mrazíky některé i spálily. Aha, a tato jabloň rozkvetla a tato ještě ne, však jí stíní suchý kaštan, který své větve vplétá do elektrických drátů. Nejspíš spolu s ním při takovém počasí brzo spadnou a bude opět black out. Lístky letos nově zasazené hrušky zmrzly, zmrzl asi i celý strom. Hosta neboli Bohyška, která mě u dveří vítá jako nového hosta, drží své mohutné listy pevně srolované v kornoutech, a ještě je ze svého lůna příliš nepouští. Je zima a na jejím stanovišti je stín. Okna, přes která se dívám, ještě mýt nebudu, čekám, až se stromy spolu pomilují a další vítr odnese jejich pyl. Intergraph rendruje.

Kolečko Windows se právě dotočilo. Mohu se ponořit do další vrstvy svítivě zelených barev, růžové, fialkové a ohnivé oranžové. Jarní barvy rodící se přírody. Vždycky mě překvapí, vždy mě fascinují, jsem v úžasu a jako každý rok si říkám, že se letos zase narodilo. Že se rodí.

Moje zuření nad ztrátou dat, vody, živočišných i rostlinných druhů, lidských životů a svobody, pozvolna přechází k zurčení a asi i ke smíření. Alespoň na chvíli. Na chvíli cítím vděčnost, že dnes mohu vytvořit obraz, ze kterého se mi nechce pryč.

Juliana Höschlová