ZAHOROVY VZKAZY

Pískovce. Barokní? Roubenky s pruhy: vždy temná hněď břevna a bílá tam, kde je malta. Vše uloženo v náruči lesů, strání, všechno vysílá vzkazy. Letní odpoledne. Dolní Vidim.

Mohlo mi být tak pět let… 

Kde se bere a z čeho vyvěrá moment zrodu čistého výtvarného znaku? 

Vzpomínky v obrazech, zvucích, vjemech a smyslech nás provázejí celý život jako nevědomý záznam důležitých chvil. Jejich otisky jsou uloženy do prasátka podvědomí tak dlouho, dokud nenastane chvíle k jejich vybrání. Zdroj v přesahu všehoplného dětství se pak promítne na plochu prostoru, kde – aniž bychom tušili, kdy a jak se to stane, dochází k přetvoření uloženého vzkazu do nové řeči. Přichází obdarování v podobě práce; naše vnitřní vidění je iniciováno potřebou sdělení. Teprve pokud se setká výtvarné vědomí tvůrce-diváka s prostorem dávno uloženého znaku, ozřejmí se jeho trvání skrze nově zrozený obraz. Vznikají zvukomalebné a výtvarné básně, maximálně sporé, esenciální, leč s radiací tak zřejmou, že vyvolá na tváři spatřivšího čtenáře a diváka ono okouzlené – ach tak!

Soustředěný je pisatel a pošťák zároveň; dílo se už během práce stává pohlednicí, pokynutím, jemným gestem, které nás, diváky a čtenáře, provází s humorem a hravostí celou kompozicí. A my se stáváme příjemci vzkazů v prostoru vlastních prožitků, vylovených ze sdíleného bezčasí dívání. A možná nastane i chvilka úžasu nad mocností prostoty vyjádření.

Hledám-li svět, nacházím sebe. Hledám-li sebe, nacházím svět v každém okamžiku svého bytí. Od počátku k teď a zpět, v záchytu obrazů, které nemohou oněmět, pokud jsou skutečně viděny. Otevírají bránu do další a vlídné krajiny znaků a možností, jak zachytit prožitek toho, co je, co trvá a co je dílem štafety generací, Boha, přírody a člověka.  

—

Vystavená kolekce kvašů, koláží a básní, vzniklých během posledního desetiletí, představuje práci akademického malíře a básníka Petra Paderlíka (*1946), vystupujícího pod uměleckým pseudonymem ZAHOR. 

Autorkou textu je Jana Hradilková.