V tvorbě Natálie Podařilové (*1996) se malířské zkušenosti postupně propojily s prací s textilem. Textil přijímá jako podklad pro svou malbu, ale pracuje s ním také ve výšivkách.

Velkoplošnou malbu naskládanou do prostoru bývalé trafiky autorka vytvořila na jutovou netkanou textilii. Všeobjímající, instalovaná tak, abychom měli jen krůček od pocitu, že jsme její součástí a jsme jí zcela pohlceni. Její dílo je spontánní a gestické; vyplněné spletencem linií, otevřených a zavřených prostorů, cest.

„Vědět někdy znamená ztratit. Dívám se do štěrku. Poslouchám texty příbuzných jazyků a jen tuším. Pěstuji mnohost pohledů na jednu věc. Točím kaleidoskopem, dokud se bavím. Na jednom místě. Složit, rozložit, složit. Prý co se děje v malém, děje se i ve velkém. Všechno to něco připomíná. Uklidit, udělat bordel, uklidit. Dívám se do zdi. Maluju, protože neumím zpívat. Věta, kterou mám ráda, ale není moje. Utíkat ze stereotypu vždycky tím stejným způsobem je… Pěstuji nedořečenost. Malovala bych, i kdybych uměla zpívat, a nevím co to znamená umět malovat. Ale vědět někdy znamená ztratit.“ (Natálie Podařilová, 2026)