V tvorbě vizuální umělkyně Lucie Nováčkové (*1981) se propojuje zkušenost práce s dvěma médii – malbou, kterou vystudovala na brněnské FaVU, a textilem, kterému se věnovala při studiu na hradecké FVK. Podstatou jejího uměleckého přístupu u obou médií jsou technologie, které v tvorbě využívá. Její práce představují převážně minimalisticky působící instalace, monumentální i subtilní, jejichž základem je použitý materiál – nitě a technologie snování. Tento náročný postup vyžadující přesnost, matematické přemýšlení a určitý druh technických dovedností nechává vzniknout mezistupni v procesu tkaní – osnově, která předurčuje podobu budoucího výrobku. Vystavené dílo vzniklo spontánně v roce 2021 při nálezu několika opuštěných umyvadel, které autorku inspirovaly k vytvoření vizuálního komentáře k slavnému dílu Duchampovy Fontány.

Text k dílu od Lucie Nováčkové:

„O Duchampově fontáně se traduje legenda, že byla vytvořena dadaistickou básnířkou a umělkyní baronesou Elsou von Freytag Loringhoven jako jedna z mála jejích prací zachovaných do dnešního dne. Tato legenda je střídavě prohlašována za pravdivou a vyvrácenou. Legendy nepřetrvávají pro jejich pravdivost, ale proto, že jejich sdělení nějakým způsobem rezonuje. Snad každý umělec si přeje vytvořit dílo stejně převratné a inovativní, jako byla Duchampova fontána. Pokud je přesvědčen o neuskutečnitelnosti takového úkonu, bude se mu, stejně jako mně, líbit pohádka o vzniku díla, kde proklamovaný autor vlastně jeho autorem není. Co víc, je jím žena, jejíž jméno je známo jen v odborných kuloárech…

Před několika lety, při přípravě výstavy Ko-laborace jsme procházeli lokace pro rezidentskou výstavu, která tehdy ještě zaujímala několik kilometrů čtverečních Pragovky. V jedné z místnůstek jsme narazili na několik umyvadel a kachlíky s majolikovým vzorem. Ta tři odložená umyvadla mě doslova provokovala k akci, kterou se konečně stanu součástí nějakého nesmrtelného kontextu umění. Čekala jsem, jestli s těmi umyvadly někdo něco neudělá, ale nevypadalo to, že by se jich někdo chtěl ujmout. Zbylo to na mě. Je to tak. Jednou to přijít muselo. Vytvořím dílo, které odkáže k Duchampově Fontáně. Alespoň skoro. Nebo taky ne. Tak alespoň skoro jako lady Duchamp, k poctě baronesse, femme fatale newyorské dadaistické scény, zavěsit na paprsky světla, ať to bylo jakkoliv. A místo majolikového nápisu, domaluji špínu akvarelem. Třetí umyvadlo jsme nakonec rozbili při deinstalaci. Pocta baronesse, touha stát se součástí něčeho nesmrtelného a převratného zůstala. Ale stejně jen skoro.“