Nejen slunce, to sama země 
září, bílý oheň
žhne z okázalých hor
a plochá cesta se
třpytí brzy po ránu: je to
jen pro naše oči, má to v nás
cosi probudit, či snad i ty cítíš 
pohnutí, neschopnost
ovládnout se
v přítomnosti země… 

Začátek básně americké spisovatelky Louise Glück Jitřní hodinka uvádí k našemu pozorování barevné kresby Elišky Hanuš (*1996). I když se báseň poté dotýká mezilidských vztahů, my zůstaneme u země. Konkrétně u zahrad, blízkého okolí, bezpečného místa. To jsou podněty, které Elišku zajímají. Charakteristická barevnost jejich čtvercových formátů částečně odráží žitou skutečnost a částečně se v nich autorka snaží zachytit abstraktní pocity. Emoce, které ji naplňují při pozorování cizích zahrad a jejich proměn – kousky opečovávané země, kde si vytváříme svůj bezpečný svět. V zahradě je příroda formována do podoby, kdy člověku přináší užitek, ale zároveň ukazuje jeho představy o kráse. Každá zahrada je jiná, zrcadlí totiž osobu svého pečovatele či pečovatelky a zanechává v sobě stopy neustálé lidské práce.  

Vystavené kresebné série pocházejí z posledních dvou let. Jsou kombinací autorčiny diplomové práce na pražské UMPRUM v ateliéru Textilu (ve své textilní tvorbě se soustředí především na strojovou pleteninu), u které mapovala babiččinu zahradu od podzimu po začínající léto, a mísí se s kresbami zahrady jejích rodičů, babiččina domu, zachycením krajiny České Kanady, ale také záznamem ohmatávání a zabydlování vlastního prostoru domova. Ať už v prostředí zahrad nebo domova, kresby Elišky Hanuš uchovávají záznamy lidského bytí, rozprostírají se před námi jako album živých vzpomínek.