Snová topografie je výstavní projekt ve veřejném prostoru Humpolce. Díla najdete na nejrůznějších místech – v ulicích města i uprostřed lesa. Fotografie se formou adjustace přizpůsobují dané lokalitě, jsou vystaveny působení času, povětrnostním vlivům i divákům. Pokud na některém z míst nenajdete žádné dílo, pravděpodobně již zaniklo.

Mapu míst s umístěnými fotografiemi si můžete stáhnout zde. K dispozici je i online verze.

Kurátor Radek Wohlmuth o projektu. Eva Bystrianská vnímá svět jako podivuhodné místo, kde se může stát prakticky cokoli. I proto je příznačné, že se její projekt SNOVÁ TOPOGRAFIE tentokrát neodehrává za dveřmi galerie, ale ve veřejném prostoru. Fotografie instaluje do ulic i na lesní cesty, na místa, která se příliš neliší od toho, co je na nich zachycené – zvláštní chvíle na pomezí fantazie a skutečnosti, které občas zažívá každý. Poetické chyby v matrixu každodennosti. Nejčastěji fotí na jihlavském panelovém sídlišti, kde několik desítek let žije. Další záběry jsou z periferie a městu přilehlých zbytků kůrovcem zdecimovaného lesa v bezprostřední blízkosti výpadovky.

Fotografická práce Evy Bystrianské se nachází na průsečíku antiestetických zákoutí zdevastovaných lesů či zanedbaných částí města a emotivních principů blížících se magickému realismu. Je kritická a útěšná zároveň. Spíš než racionálně vytvořenou výtvarnou optiku, představuje specifický způsob přemýšlení, přístupu k realitě a především jejího aktivního prožívání. Ve své podstatě se nejedná o vizuální hříčku postavenou na kontrastech, ale je to svého druhu déjà vu. Poetická chyba v matrixu každodennosti.

Ostatně už název jejího projektu představuje lehce štiplavou reakci na jednu z kultovních oborových vystav, která zásadně změnila pohled na vnímání a zachycování městské krajiny, totiž americkou Novou topografii kurátora Williama Jenkinse z roku 1975. Právě ta vnesla do prostoru umělecké fotografie neutrální snímky zdánlivě banálních výseků sídelních struktur a průmyslových oblastí, které budily pozornost především všedností námětu a prozaickým dokumentárním přístupem. A přestože její snová realita má v mnoha ohledech podobná východiska, výsledek se zřetelně odlišuje.

Je to osobní výpověď, ale do značné míry i jistý nevyslovený druh autobiografie. Spočívá nejen v tom, že Eva Bystrianská nejednou na svých snímcích sama figuruje, ale stejně tak odhaluje svůj osobní prostor. Už proto, že zřejmě nejčastěji fotí na panelovém sídlišti, kde několik desítek let žije. Další záběry jsou z periferie a městu přilehlých zbytků kůrovcem zdecimovaného lesa v bezprostřední blízkosti výpadovky, kam je možné dojít pěšky. Mnohem zásadnější roli ale hraje její životní náhled i situace. Pozice za středem životního cyklu, environmentální obavy a na druhou stranu pocit (jako vystřižený z Americké krásy), že krásy je všude kolem takové množství, až se to nedá vydržet. Jak sama říká, fotografování je pro ni proti tomu vlastně obrana. Sebezáchovný proces.

Krom toho, že jsou její fotografie vztažené k ní samotné, naplňují zároveň také cele své pojmenování. Zachycují zvláštní chvíle na pomezí fantazie a skutečnosti, které občas zažívá každý. Někdy za ně může světlo, jindy kombinace barev, ořez průhledu, neobvyklé situační konstelace. Občas do takových kulis nevšedně všedního dne Eva Bystrianská vkládá ještě pestré nafukovací jednorožce, umělé stromky nebo míče z Lidlu, připomínku podivných lesklých věcí, kterými lidé zkrášlují své byty a mění je v umělé ráje.

Eva Bystrianská svět vnímá jako podivuhodné místo, kde se může stát prakticky cokoli. I proto je příznačné, že se její projekt tentokrát neodehrává za dveřmi galerie, ale ve veřejném prostoru. Své fotografie instaluje do ulic, na oprýskané fasády a do špinavých výkladů, tedy na místa, která se příliš neliší od toho, co je na nich zachycené. Někdy jsou patrné na první pohled, jindy je možná neuvidí vůbec nikdo. Je to umění pro kolemjdoucí, které může někomu nečekaně proniknout do života. Ale nejen to, z pohledu organizmu města je to jako dopis od „příbuzného“, nebo fotka z rodinného alba, informace o tom, že jedno místo s druhým k sobě mají blízko a také problémy mají podobné.