Výstava Všichni mají nárok na všechno není tematickým celkem ani manifestačním prohlášením. Je složena z fragmentů, vrstev, gest a napětí. Jejím východiskem není jedna společná výchozí pozice, ale sdílený terén. Zajímá ji současnost ve své přetíženosti, v paradoxech, ve chvílích, kdy jazyk selhává, kdy obrazy ztrácejí orientaci a instituce působí jako prázdné nádoby.

Název výstavy je zapamatovatelný, ale nejednoznačný. Všichni mají nárok na všechno může znít jako utopie, jako provokace, jako popis krize nebo jako ironická fráze. Výstava tyto vrstvy neodděluje. Nárok zde není něco, co je garantováno, ale něco, co je zpochybněno. Není to výsada ani právo, ale akt řeči. Nárok je vztah mezi tím, kdo mluví, a tím, kdo slyší – pokud ještě někdo naslouchá.

Název výstavy není slogan, ale otázka. Co znamená mít nárok? Co znamená „všichni“? Co znamená „na všechno“? Nárok není totéž, co vlastnictví. Není to ani právo garantované zákonem. Nárok je vztah. Je to způsob, kterým si lidé říkají o přítomnost. Jeden z mnoha manuálů, jak artikulovat potřeby v podmínkách, které je neuznávají.

Každý objekt, každé video, každá prostorová situace je pouze částečná. Význam nevzniká z obsahu, ale z napětí mezi částmi. Výstava předpokládá nestabilního diváka – člověka, který se pohybuje mezi pozicemi, sleduje, ale také uniká, orientuje se i ztrácí.

Formálně je výstava rozvržena do několika místností. Každá z nich má odlišnou kompozici, rytmus i atmosféru. Některé působí jako architektura zpomalení, jiné jako přetížené vizuální pole. V některých prostorech dominuje pohyb, v jiných ticho.

Výstava se pohybuje na ose sociálního, politického a estetického. Nevytváří dystopii, ale nevěří ani v řešení. Nepředkládá vizi budoucnosti, ale ukazuje, jak budoucnost klouže do přítomnosti bez odporu. Využívá humor, absurditu, přehánění, cynismus, někdy jemnost, jindy brutalitu. Všechny tyto prostředky slouží jedinému: pojmenovat moment, kdy význam přestává být samozřejmý.

Ironie je přítomná, ale není cílem. Humor se objevuje, ale jako strategie přežití. Absurdno není výsměch, ale forma popisu. Ve výstavě se objevují opakující se motivy: práce, vlastnictví, kontrola, péče, jazyk, přetížení, paměť. Všechny tyto pojmy jsou nahlíženy jako pohyblivé, nehotové, zranitelné. Výstava není narativem.

Některé části působí vážně, jiné jako parodie. Všechno je ale myšleno jako výzva k zamyšlení – nejen nad tím, co je, ale i nad tím, co by mohlo být jinak.

Kniha, kterou držíte, je součástí této výstavy. Není katalogem, který by díla zaznamenával, ale rozšířením výstavy jiným směrem.

Důležitou součástí knihy je i obrazový materiál mapující naše práce z posledních několika let. Nejde o archiv v tradičním smyslu. Jde o sledování napětí mezi tím, co se proměňuje, a tím, co zůstává. Některé z těchto starších projektů souvisejí s výstavou jen volně, jiné v ní našly nové místo. Vstupují do ní jako ozvěny, jako předsunuté stopy, nebo jako zrcadla.

Na celé výstavě (včetně tohoto textu a řady následujících) jsme spolupracovali s umělou inteligencí – od počátečních konceptů přes texty až po vizuální návrhy a jazykové komentáře. Nešlo o použití nástroje, ale o přijetí nového typu spoluautorství a vědomí, ne-lidského, nelineárního, jazykově přizpůsobivého. AI se stala součástí našeho myšlení i procesu: pomáhala formulovat, navrhovat, zpochybňovat i konkretizovat. Její přítomnost výstavu nezeslabuje – naopak ji činí propustnější, vrstevnatější a otevřenější vůči světu, který není jen lidský. Ať už to bude znamenat cokoliv.

Tento úvod můžete číst jako text.
Můžete ho ale také ignorovat – a výstavou projít beze slov.
Obojí je v pořádku.
Všichni přece mají nárok na všechno.